„Vyděláváme na život, který nežijeme.“ *
Za poslední rok jsem dostávala nejvíce otázek týkajících se práce. Když jsem přiletěla na Zéland, po návratu domů a teď opět po přistání v Kanadě. „Anet, už máš práci?“ „Co tam budeš dělat?“ „Proč takovou nabídku odmítáš?“ „Stojí ti to za to?“ neustále dokola. Tímto neútočím na nikoho, kdo se mě na práci ptá, sama jsem se během posledního roku mnohem více nad tématem práce a mém přístupu k ní zamýšlela, četla různé knížky na dané téma a zúčastnila se pár zajímavých akcí. Dnes se mi chtělo sepsat pár poznatků, které mě v této oblasti pálí.
Podle všech těch otázek soudím, že práce je jedno z nejdůležitějších témat života. Aby ne, když prací trávíme tolik času. Když je to takhle veledůležitá věc, proč je tolik lidí ve své práci nespokojeno, stěžuje si, ale nic nezmění? V dnešní době, kdy se firmy potýkají s nedostatkem zaměstnanců. V době, kdy je různorodost nabídek práce a možností, jak si vydělat peníze, největší v naší historii. Proč každý týden potkám někoho, kdo chodí do práce otrávený a odpočítává dny do víkendu? Proč jsem na cestách potkala tolik mladých lidí, kteří si najednou uvědomili, že jim jejich práce přestala dávat smysl a vyrazili hledat do světa něco jiného. Nebo vystudovali a za rok zjistili, že je daný obor nenaplňuje. Proč se tolik lidí žene za vyděláváním peněz, které za chvíli nesmysluplně utratí?
Během různých rozhovorů mě nejvíce zaujaly tři témata – práce v korporaci, vlastní podnikání a hledání osobního talentu.
„Korporát tě zničí“. Prý.
Často se setkávám s velmi negativními názory vyhraněnými vůči práci v korporátu, v polovině případů u mladých lidí, kteří tam pracovat ani nezkusili. Není korporát jako korporát, i mezi nimi jsou výrazné rozdíly v tom, jaké vytváří podmínky pro zaměstnance. A především v tom, jaký dopad má jejich činnost na společnost. Stejně jako jinde, je to o lidech. V korporátu pracuje spoustu lidí, od kterých se můžeš něco naučit. Nikdo tě nenutí zůstávat v takovém, kde se cítíš nespokojený. Jednomu takové prostředí vyhovuje, druhému ne, není se za co stydět nebo někoho za to odsuzovat. Problematika rostoucího vlivu korporací je mnohem rozsáhlejší než jen vymezení se proti práci v nich.
Fungování korporátů bohužel dennodenně podporujeme svým spotřebitelským chováním. Kolik z nás nakupuje potraviny u lokálních producentů a kašle na akce v supermarketech? Kolik z nás si koupí drahé tričko od místního výrobce místo trička za pár stovek v H&M? Kolik z nás přestalo podporovat velkochovy? Bránit se práci v korporátech, ale přitom nosit conversky? #absurditydoby. Je to o každé koruně, kterou někde utratíme, buď podporujeme místního živnostníka nebo fungování nadnárodního kolosu. Vedení korporací pro nás nevytváří novodobé otroctví, neboť je to naše spotřebitelské chování, které takové fungování podporuje. Je to naše volba.
Podnikatel: dříve sprosté slovo, dnes kavárenský povaleč
Léta vlády komunismu u nás dlouhodobě ničila odpovědnost jedince za svůj život. Následným přechodem k volnému fungování ekonomiky se stalo slovo podnikatel téměř sprostým slovem. Takhle jsem to vnímala já, když jsem byla mladší. Vyrůstat na malé vesnici jako děti podnikatele nebylo pro naše sebevědomí jednoduché. Vyslechla jsem si spoustu rýpavých poznámek, posměšků a hlášek zavrhujících život a práci podnikatelů. Myslela jsem si, že to je něco špatného, něco až moc extra. Nejen vlivem posměšků z okolí, ale i babičky často opakovaly věty typu „co na to lidi řeknou?“ „nekupuj si to auto“ „já jsem ti to říkala“, to vám na vědomí, že je v pořádku vydělat si peníze, moc nepřidá. Když jsem jezdila na tábory, vždycky jsem taťkovi vymyslela jiné povolání, které v nikom nevyvolá plamínek závisti a nepřejícnosti. Nechtěla jsem poslouchat věty typu „no jo, podnikatelé, vy se máte, vy peníze řešit nemusíte.“ Naopak. Řešili jsme je vždy. Ale odpovědně. Tak, abychom se nestávali otroky financí, ale aby peníze, které si prací vyděláme, dále pracovaly pro nás. Naštěstí už dnes takové poznámky neberu osobně a dokážu se nad to povznést. Přestože se i nadále setkávám s lidmi, kteří si myslí, že si jen cestuji po světě a pracovat nemusím, už se tomu jen směju, ale nepotřebuji se před kýmkoliv obhajovat.
V dnešní době slovo podnikatel dostává nový obrat, najednou je to cool, považováno za druh osvobození se od práce pro někoho. Za podnikatele se prohlašuje i ten, kdo si zaplatí kurz „Jak vydělávat prodejem na amazonu“ a celodenním klikáním přeprodává kabelky z Bali do západního světa, u toho se vyfotí, jak sedí u počítače na pláži, pije kokosovou vodu a „žije svůj sen“. Čímž bych nerada tuhle práci shazovala, jen považuji za důležité předtím, než někoho začneme obdivovat na základě hezkého instagramu, zamyslet se nad tím, jaké hodnoty vlastně ve společnosti vytváří a jaké podnikatelské projekty realizuje.
„Dobře se uč, ať se máš dobře.“ „Tam zůstaň, budeš se mít dobře.“
Stále je spoustu rodičů, kteří od svých dětí očekávají co nejlepší známky, maturitu, vystudovanou vysokou školu, protože pak se budou mít dobře. „Mít se dobře.“ ? Absolutně nejasná definice nějakého stavu, který je pro každého z nás subjektivní. Co to vlastně je? U nás přece v chudobě nežije nikdo, kdo pracuje a prachy nenechá v hospodě. Může se stát, že i když se budete dobře učit, po čase zjistíte, že vás práce na zahradě baví víc. Potom je důležité hodit předsudky společnosti za hlavu a klidně s titulem před jménem jít sekat trávu. Žádné povolání ani titul z nás nedělá lepšího člověka a nezaručí nám šťastný život.
Díky úspěšnému marketingu Jana Muhlfeita a jeho apelu na hledání osobního talentu potkávám více lidí, kteří se snaží svůj talent a smysl práce objevit. Vnímám to jako pozitivní vlnu. Věřím, že každý z nás, i celá společnost, budeme spokojenější, když bude dělat více lidí to, v čem jsou dobří. Pokud se zrovna rozhoduješ, na jaké jít studium či na jakou se zaměřit práci, zaměř se nejprve na sebe. Neohlížej se na to, co je zrovna trendy, co ti vydělá víc peněz nebo co po tobě chtějí rodiče. Zkus najít to, co tě na dalších pár let bude bavit a bude pro společnost užitečné. Pracovní trh se dnes rychle mění, než dostuduješ, může tvé vysněné povolání zaniknout. Proto je dobré neupínat se na získání titulu, ale využívat příležitostí, které studium přináší, zapojovat se do projektů, poznávat nové lidi, mít mysl otevřenou.
Když jsem psala ze Zélandu, že jsem začala pracovat v baru, jeden kamarád se mě zeptal, jestli jsem tohle neměla dělat ve 20-ti a teď už se zaměřit na „kariéru“. Neměla. (Ve 20-ti jsem si myslela, že krávy jsou na to, aby nám dávaly mléko (který potřebujeme), po páté hodině se nejí, létat letadlem je cool, jóga je nuda, meditace ztráta času, Wall street moje dream workplace a “party-without-me?“).
To, že jsem si to dokázala obhájit uvnitř sebe byl pro mě neskutečně osvobozující pocit. Díky tomu se mi v Kanadě mnohem snadněji rozhoduje při výběru práce. Nepřijela jsem vytvářet skvěle působící životopis. Přijela jsem vytvářet skvěle prožitý život. Jestli chci sedět v kanclu u počítače nebo pobíhat s kávou po place je moje rozhodnutí. Zkoušejte, vzdělávejte se, hledejte se, hlavně něco dělejte a nestěžujte si, že ostatní se mají líp. Nemusíte si před nikým obhajovat to, že jste spokojení v korporátu ani se nad nikoho povyšovat, pokud máte svůj byznys. V dnešní době je to svobodná volba každého z nás.
Tak si toho važme, druhým přejme a na svět se smějme 😊 #dikyzemuzem
*skvělý zdroj inspirace je blog Tomáše Hajzlera a knížky nakladatelství Peoplecomm.